1 holka
2 země
3 týdny
Žádný plán, ale nekonečně mnoho možností!

Nezkušená, světa ne moc znalá, věčná sluníčkářka se rozhodla objevit Asii.
Sama.
Bez plánu.
Jen s letenkou do Malajsie a zpáteční z Thajska.
Jak tohle může dopadnout?
Jste zvědaví, to já taky!

Asi každý z nás alespoň jednou v životě zažil pocit, kdy vás nad vodou, abyste nezešíleli (ať už vás aktuálně trápí cokoliv), drží poslední křehké stébélko naděje. Tak přesně pro mě tímhle posledním světlým bodem mezi hromadami skript a nekonečnými hodinami strávenými se zabořenou hlavou do učení, byla naděje, že za odměnu vyrazím do světa. Chci cestovat! Slíbila jsem si to sama sobě. Každou volnou chvíli jsem trávila na netu a nadšeně načítala cestopisy a prohlížela videa z Bali, Thajska, Filipín, Indie a mnoha dalších zemí.
A taky, že jo! Sny se mají plnit! Teď už to chtělo jen sehnat parťáka do nepohody a koupit letenku za super cenu.

V březnu 2018 je to už půl roku od státnic, stále sedím doma na zadku. Ale na druhou stranu se toho hodně změnilo. (Původně pokračovala věta “Když říkám hodně, mám tím na mysli, že se celý můj život otočil o sto osmdesát stupňů.” Ale s odstupem času, poznávám, že život může doslova rotovat kolem své osy dennodenně. Ale o tom později.) Dokončila jsem úspěšně jednu VŠ a získala magisterský titul. 

Další půlrok jsem se ještě otráveně plácala v posledním semestru jiného magisterského studia a nakonec ho podepsáním žádosti o ukončení hodila za hlavu jen několik dní před datem odevzdání diplomky. Nastoupila jsem do zaměstnání, které se absolutně lišilo od zaměření, jemuž jsem pilně a poctivě věnovala 5 let svého studijního života. (Cítíte ten paradox? To je holt život.) A tak, zaplavená adrenalinem a trochu i strachem z neznámého jsem namísto dalšího půl roku stráveného nad nekonečnými mrakodrapy knih a skript odhodila status studenta a přijala roli zaměstnance. 

Skončilo období nejistoty, kdy člověku takový malý zákeřný červ vrtá v hlavě a nekonečně ho sužuje otázkami: “Čím se budeš živit? Kde si vyděláš na bydlení, na jídlo? Co s tebou bude?” Ať se bráníte zuby nehty, nakonec se tenhle červ stejně provrtá tvrdou skořápkou vaší pevné vůle a zahryzne se vám do svědomí. A pak už jen cucá a vysává z vás všechno životní teplo a naději. Těžko bojovat s takovými parazity. O to hůře, když si uvědomíte, že si je do hlavy pouštíte vlastně sami.

Začala mi “pracovní seznamka” – jak funguje dovolená nebo nemocenská, stravenky a vůbec všechny odlišnosti fulltime vs. partime a opět pocítila pevnou půdu pod nohama.
(Jasně, teď zpětně mi zase chybí vysokoškolský život – co si budeme nalhávat. Ale každé má své pro a proti.) Jen ty cestovatelské plány ne a ne vyjít. 

Až pak, jednoho krásného dne… 

Vlastně ne, byl to naprosto obyčejný den, stejný jako každý jiný. Od rána zapisuji ranní tasky do sheetu. Vydané přístupové karty, přijatá pošta, návštěva z Německa, nějaká ta psí známka…
Zrovna vyplňuji registraci nového “psího kolegy” (rozumějte, nepracuji v Zoo ani na veterině, jednoduše jsou naše office dog friendly), když v tom na mě v pravém rohu okna obrazovky vyskočí oranžovo červený rámeček. “Open jaw letenka Malajsie – Thajsko.”
Naprosto nezaujatě na notifikaci klikám, přesně tak, jak to dělám pokaždé, když mě hlídací pes upozorní na nějakou topovku od Ryanaira.
“Bla bla bla..” Projížděla jsem bezmyšlenkovitě stránkou nahoru a dolů.
Moment! “Termín leden až únor 2019, cena 5999,-.” Bliká červený rámeček ve spodní liště okna jak pojízdná střelnice s růžemi na Matějský.
“Přistupte blíže!” připomíná mi kolotočáře za pultem, jak ke mně natahuje ruku s červenou papírovou růži. Točí mi s ní před očima a já je nemůžu odtrhout, ani kdybych se sebevíc snažila. A přesně tak mě hypnotizuje tahle “neodolatelná nabídka”!
“Nenechte si ujít, pouze dnes!” Hučí mi v hlavě slova Horsta Fuchse z dob, kdy vládl snad všem odpoledním vysíáním v televizi a nabízel leštěnky na auta, hrnce nebo vysavače. Ten chlap se vám vryje do paměti.
“Leden až únor.” Hlava okamžitě zbystřila. “Vždyť to je ono! Přesně to ono, co celou dobu hledám!” Pročítám nabídku od shora dolů, zprava doleva, od konce na začátek. Potí se mi dlaně a srdce buší jako zvon. 

Ale s kým pojedu? Blesklo mi hlavou. Okamžitě jsem obepsala pár známých a světe div se, od kamarádky mi přišla odpověď: “Tak já pojedu taky!”
Bookujeme. Platíme. Jedeme. Sice až za rok, ale co?!

Až za rok. Rok je dlouhá doba. Za rok se toho hodně změní. Změní se třeba i nadšení. A tak se stalo, že se z dvoučlenné výpravy stala jednočlenná.
„Veru, promiň nepojedu.“
„Tak to je průser.“ Blesklo mi hlavou. „Co budu dělat?“

Nevím, jak jste na tom s odhodláváním se vy, ale na mě, jako ten pravý hnací motor či motivace nejvíce platí nedůvěra a odrazování. A právě díky tomu jsem nakonec odjela. Ze všech stran se na mě totiž hrnuly komentáře:
“Sama? Ty jsi se zbláznila!” “To nejde.” “To nemůžeš.” “Něco se ti stane, nikdo ti nepomůže.” (S tím, že se mi něco stane, ano, to jste sýčkovali správně, a přece to šlo!)
A snad to nejhorší a zároveň pro mě nejvíce nakopávající prohlášení: “To nedokážeš!” Takže upřímně děkuji vám všem, co jste mě (ne)podpořili, protože i vy jste byli ta správná motivace, kterou jsem potřebovala.

A tak začal jeden příběh solotravelingu. 🙂