>> Co se děje ve Vietnamu během „corona situace“ mimo Ho Chi Minh? Jaká jsou opatření proti nákaze?
>> Má turista ještě vůbec kde spát a jíst?
>> Lze se vrátit zpět do ČR?
Třetí týden ve Vietnamu. Jako typická volnoběžka neplánuji detailně žádnou svou cestu. Mám ráda možnost svobodného rozhodování – kam zítra pojedu, kde přespím, co uvidím? Všechny tyto detaily řeším až na místě. A tak jsem původně svoje sedmitýdenní toulání se po Asii rámcově po příjezdu do Vietnamu rozvrhla následovně:
- 1-2 týdny v jižním Vietnamu
- přesun do Kambodže na 1 týden přes pozemní hraniční přechod Bavet – Moc Bai (info jak a kde lze překročit hranice Vietnamu a Kambodže tady)
- přelet do Laosu a strávit tu 2-3 týdny
- návrat do severního Vietnamu a 2-3 týdny na cestu zpět směrem na jih
Těsně po mém příjezdu (7.3.) se však situace ve Vietnamu zhoršila – rozhodně ne tak výrazně jako v Ervopě, denně však přibývají nové případy nakažených (Ministerstvo zdravotnictví Vietnam) a s tím přibývají i omezení vlády. K 15.3. vláda zavedla přísná pravidla týkající se cizinců na území Vietnamu – pro mě to v praxi znamenalo, že pokud vycestuji ze země, nebudu se moct vrátit zpět. A tak se (ne)plány změnily.
Výchozím bodem se po návratu z Phu Quocu (první článek o Vietnamu a o cestě na/z Phu Quoc článek tady) na téměř týden stalo Ho Chi Minh city – 10 milionové město s letištěm, nemocnicemi, hotely, restauracemi, kavárnami, šílenou dopravou a pocitem bezpečí. Co teď? Zůstat tu trčet na bůhví jak dlouho a čekat, co přijde za změny (zrušení letů zcela, možná nařízená karanténa, uzavření hotelů) nebo to risknout, vylézt jako krysa zalezlá hluboko z bezpečí díry a popojet o kousek dál?
Nha Trang
První zastávkou, cestou z krysí díry zvané “bezpečí Ho Chi Minh” do světa, je Nha Trang. Bohužel, tohle není Vietnam. Tohle je uměle vybudované turistické centrum kolem dlouhé plážové promenády lemované obchody, (zavřenými) masážními salóny a restauracemi. Kdybyste mi v ČR zavázali oči, odvezli mne do Nha Trang, postavili na promenádu u pláže a oči rozvázali, budu vám naprosto sebejistě tvrdit, že jsme buď v Itálii, Řecku nebo Španělsku – všechna tato přímořská letoviska totiž vypadají a fungují stejně a tady tomu není jinak. Místo si evidentně oblíbili čínští a ruští turisté. Na Číňany tu aktuálně nenarazíte, za to Rusů je tu nespočet.
V aktuální corona situaci mne ale naprosto zaráží, jak v Nha Trang nikdo nic neřeší. Jako by se celé město ocitlo uvnitř mýdlové bubliny, která se vznáší v prostoru mimo celé aktuální světové dění. Rusové tu přes den vesele chodí po promenádě bez roušek, na přeplněných plážích proskakují vlny, staví hrady z písku a opalují své bledé ruské pupíky. Večer korzují kolem místních obchůdků, ve velkém nakupují ovoce, zmrzlinu a palačinky. Po vydatné večeři zasedají do baru, kde rozjíždí karaoke show nebo poslouchají, jak jim místní vietnamské zpěvačky zpívají ruské lidové písně. Na ulici na vás, jinde milí a nijak zvlášť nevnucující se Vietnamci, pokřikují: “Zdravstvuj děvuška!” “Privjet!” A chcete-li se v některé z místních restaurací najíst, pokud neumíte azbuku, čínské znaky nebo vietnamsky, těžko si tu objednáte.
Když se vám pak konečně poštěstí a narazíte na restauraci, kde umí obsluha i anglicky, otočí se k vám od vedlejšího stolu Rus. Něco na vás rusky žvaní, hrozně se směje a přitom naznačuje na ústech roušku. Najednou si připadáte jako totální exot.
“Rouška není habna!” Probleskne mi hlavou myšlenka na kampaň v ČR. Pán by si měl přečíst noviny, otevřít internet anebo jen vyrazit mimo pláž do nedalekého centra, kde narazí převážně na uvědomělé místní s rouškami a kde máte pocit, že je svět zase v pořádku (ve vztahu k aktuálnímu dění). I když, co je v roce 2020 pro svět normální, v pořádku, je téma na hodně dlouhou diskuzi.
Bohužel, pán a dalších 95% Rusů, na které v Nha Trang narážím, reagují podobně. Nechápou proč mám roušku, smějí se, nerozumí situaci, nebo mají pocit, že v Rusku se “nic takového” stát nemůže. Upřímně by mě zajímalo, co všechno ruská média vypouští za informace svým občanům.
Namísto dvou nocí v Nha Trang, po té první, mé toulavé boty říkají, že tady pšenka nepokvete a ačkoliv Nha Trang poskytuje zázemí pro turisty, místní atmosféra mi dává jasně najevo, že je prostě čas posunout se dál – nočním vlakem do Da Nangu.
Cestování po Vietnamu je celkem jednoduchá věc – můžete letět (pokud zrovna svět neničí coronavirus), jet autobusem (např. sleeping busy firmy Futa) nebo vlakem (Vietnam Railway). Co se pohodlí během cestování na několika hodinové vzdálenosti týče, doporučuji vlaky. Noční vlak představuje skvělou příležitost, jak se pohodlně přesunout na dlouhé vzdálenosti a docela dobře se během cesty vyspat. Můžete si vybrat mezi klasickými sedadly nebo kupéčky s lůžky (po 6 nebo po 4). Bookujete si vždy jedno sedadlo/lůžko namísto celého kupé, a tak se může stát, že cestujete např. s celou vietnamskou rodinou.. nebo mnichem.
Setkání s mnichem
Náhodou jsme na sebe narazili už v odjezdové hale. Střetli jsme se pohledy. Ten můj nejprve zvídavě prohlížel mnichovo vzezření, ten jeho plaše sledoval, co všechno nepředvídatelného může turista jako já na vlakovém nádraží v tuto pozdní noční hodinu provést. Po několika minutách se zvednul, a aniž by ze mě spustil oči, odešel z haly.
„Asi šel na SE7.“ Koukala jsem na tabuli s jednotlivými vlakovými spoji.
Po necelé hodině čekání vstupuji na perón a nedočkavě vyhlížím vlak SE10 směr Da Nang. A heleme se, mnich s batohem na zádech a taškou v každé ruce stojí opodál a probodává mě vyplašeným pohledem. Čeká na stejný vlak.
Vlak zastavuje ve stanici. Nastupuji do kupé a shazuji krosnu ze zad. Kolem dveří projde šouravým krokem mnich. Prohlíží číslo na dveřích a nevěřícně zírá do našeho společného kupé. Nezahálí však ani na vteřinu. Odhazuje tašky ke dveřím kupé a rychlým šoupavým krokem dohoní v uličce slečnu. Krátce diskutují, ukazují na dveře, koukají do telefonu a pak se v rychlosti přesouvají pro odložené tašky a mizí za rohem.
Na mnicha jsem už nenarazila. Jeho vyděšený výraz a snaha udělat cokoliv pro to, aby se vyhnul kontaktu s cizincem opět potvrzuje tvrzení, že místní se tu bojí turistů. Bojí se možné nákazy od cizince.
Totéž se mi potvrdilo i v Danangu při vstupu do restaurace. Obecně restaurace, bary apod. jsou v malých městech trvale uzavřeny. Je proto docela těžké najít místo, kde se turista může najíst – nemám teď na mysli klasické street food stánečky, které fungují naprosto běžně.
To si tak bloumáte poloprázdným městem, hladoví a schvácení po celodenním ťapkání po svých, když konečně narazíte na příjemně vyhlížející restauraci plnou místních, kteří se nacpávají plody moře a jinými dobrotami. Radostně natahujete ruku po klice, když v tom vás zarazí starý muž v security úboru. Křičí na vás něco vietnamsky, mává rukama a ukazuje, že je zavřeno.
„Zavřeno? Vždyť restaurace je plná lidí?!“ Ukazuji ke stolům za prosklenými skly.
Ale to už se blíží, huláká a čím dál víc zlostně mává rukama.
„Closed! Go! GO!“
Připadám si jako prašivý pes, kterého odhání od popelnice se zbytky jídla. Jako chodící corona. Zlostně mumlám do roušky, že tohle svět ještě neviděl – paradoxně tahle fráze opravdu nabírám na důvěryhodnosti – a odcházím pryč.
Da Nang
V Da Nangu se v první vlně nákazy vyskytly 4 případy. Proto i kontrola cizinců (jak turistů, tak i Vietnamců) vstupujících do města je tu oproti jiným městům přísnější. Na vlakovém nádraží u vstupu do příjezdové haly stojí komando malých modrožlutých zakuklenců s ochrannými štíty přes hlavu, s dezinfekcí v jedné ruce a teploměrem v druhé. Aby vás do města pustili, musíte si nejprve vydezinfikovat ruce a nechat si změřit teplotu a následovně prokázat svoji totožnost. Pokud vše splníte a nevykazujete známky nákazy, je třeba vyplnit dotazník pro lokální úřady, nově se i zaregistrovat do registru Ministerstva zdravotnictví (https://tokhaiyte.vn/).
Město Da Nang, stejně jako ostatní města v okolí, je aktuálně poklidným místem, kde si život plyne vlastním, turisty nerušeným, tempem. Z Da Nangu je možné vyrazit na výlet do Hoi Anu – romantického města lampionů. Kde ale aktuálně nejsou turisté a nejsou ani místní, a tak se z malých vietnamských Benátek stalo město evokující spíše atmosféru v Černobylu.
Pokaždé, když navštěvuji rušná turistická místa, představuji si, jak asi vypadají bez těch davů a nekončících hlav mačkajících se jedna na druhé. Teď už to vím. Bohužel, je to smutná realita a tak trochu i prozření. Ale o tom příště..
Hanoi
Od příjezdu do Hanoie, jako hlavního města Vietnamu, jsem očekávala více – prověrky, kontroly, měření teploty, paniku na vlakovém nádraží, davy lidí. Nic. Jednoduše vyjdete z vlaku, projdete příjezdovou halou ven na ulic. Jediné, co tu působí paniku, je dav taxikářů, kteří aktuálně nemají koho vozit, a tak pokřikují na každého možného potenciální zákazníka.
Hanoi má však vlastní nařízení – od 20.hod. je ve staré částí zákaz prodeje. A tak, pokud se chcete najíst, napít nebo ubytovat, je třeba popojít o pár ulic dál, kde město žije svůj běžný každonoční šum beze změn.
Drží-li se turista poblíž velkých měst, neměl by mít problém najít si ubytování a nemusí se ani trápit tím, že by se neměl kde najíst. Je však možné, že v některých ubytovacích i stravovacích zařízeních po něm budou nejprve žádat detaily, kde se v posledních 14 dnech pohyboval a změří mu teplotu.
Návrat domu – komunikace s ambasádou
Ano. Nelze se dostat do ČR. Ne, že by byl problém odletět z Vietnamu, problémem je přestup na jiných letištích v jiných destinacích. Možná jste ve zprávách zaregistrovali informaci, že ČR vysílá letadlo pro uvíznuté Čechy do Vietnamu (https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/stat-stahuje-letecky-cechy-uvizle-kvuli-koronaviru-v-zahranici/1869885). Poslední týden jsem úzce ve spojení s ambasádou ČR v Hanoi a mohu potvrdit, že informace je pravdivá. Z Hanoie by měl letět přímý let do Prahy a na palubě by kromě uvízlých Čechů měli být i Slováci, Rakušáné a Němci. Jestli se však do doby odletu „něco ještě nezmění“, nikdo netuší.
Takže, pokud vše klapne, jak má, ve jménu karantény se „uvidíme“ brzy v ČR!
Prozatím hodně zdaru a zdraví všem!
Leave a reply