„Nakažených v Česku už je 61, přibylo nejvíc případů za den.“
„Další postup koronaviru v Česku? Od 100 nakažených začne vážný problém.“
„Kvůli uzavření škol zůstane doma 1,7 milionu dětí a mladých lidí.“
„Firmy se snaží lidem umožnit práci z domova.“
„Vláda kvůli šíření epidemie koronaviru omezila volný pohyb osob na nezbytné minimum.“
„V Česku se zotavili tři lidé s koronavirem.“
Ačkoliv jsem přesně 9 011 km (vzdušnou čarou) vzdálená od své rodné hroudy, nepřetržitě sleduji situaci rozšiřujícího se koronaviru v ČR – nejen kvůli rodině, i z jakéhosi vnitřního pocitu patriotismu k rodné zemi, ale také díky možnosti vidět události odehrávající se v Ervopě z jiného, vzdáleného úhlu pohledu a možného srovnání se situací tady, ve Vietnamu.
Zpočátku se zdálo, že coronavirus představuje problém těch druhých – lidí na druhé straně zeměkoule. Jako velmi žhavý námět k diskuzi byla „corona problematika“ omílána snad ze všech stran a člověk měl pocit, že je za hranicí pomyslného ochraného pásma, že hrozba šířící se Asií snad do Ervopy nikdy nepronikne. Přirovnala bych to k době, kdy doslova hořela Austrálie a Evropa z povzdálí sledovala a mohla si jen představovat, jaké hrůzy se na plameny ošehaném kontinentu asi odehrávají. Mnozí Austrálii pomohli finančními prostředky, nicméně pro nás Evropany „život šel prostě dál“. A v podobném módu žila v Evropa i ve vztahu k problematice „corony“.
Situace se ale bleskovou rychlostí změnila a z epidemie „na druhém konci světa“ se stala pandemie tady a teď.
A tak jsem se rozhodla s vámi podělit se o dojmy a zážitky právě z té druhé strany světa, kde teď aktuálně žiju, nebo přežívám?
>> Jak coronavirus situace v ČR ovlivnila mne, když jsem mimo území ČR?
>> Jak coronavirus situaci prožívám tady ve Vietnamu?
Jaká jsou tu opatření, nařízení, zákazy, kam turisti mohou, jaká je tu hygienta a prevence?
>> Mám strach z nákazy?
>> Dostanu se zpět do ČR?
V době odletu jsem kromě desítek zrušených či přesměrovaných letů a důkladné prověrky čínských turistů nepostřehla, že by na letišti ve Vídni a v Doze panovalo podezření, že pomalu ale jistě svět zachvacuje smrtící nákaza. Zní to jako děsivý scénář apokalyptického holywoodského trháku? Bohužel, na zmíněných letištích neproběhly žádné kontroly, žádná měření teploty letištním personálem, ani výslech odkud a kam letíte.
První veřejná reakce na coronavirus od státních správ, na něž jsem při cestování narazila, přišla až na letišti v Ho Chi Minh. Úderem půlnoci 7.3. byly spuštěny zdravotní prověrky. Při příletu bylo třeba vyplnit „Medical form“ – formulář, ve kterém, kromě svých inciálů uvádíte svůj zdravotní stav a z jaké země cestujete. Od úředníka v lékařském hábitu obdržíte razítko a „medical check“ je hotová. Bohužel, co za „pravdivé“ údaje vyplníte závisí jen na vaší poctivosti.
Uplynulo několik poklidných dnů pohádkové dovolené v mém vysněném ráji na zemi. A pak to přišlo. V sobotu večer 14.3. jsem se dozvěděla, že od 15.3. od 12.00 hod. (jako reakce na boom rozšíření coronaviru v Evropě) byla z nařízení místní vlády suspendována víza 27 zemí včetně České Republiky.
„Co to pro mě znamená? Končí tím platnost i mého víza? Budu v zemi NELEGÁLNĚ?“
Jak často s ironií říkám: „Zachovejte paniku!“ Tentokrát byla ale obava na místě.
Hlavou se mi honily myšlenky:
„Znamená to, že budu ve Vietnamu nelegálně? Porušuji svým pobytem zákon? Mohou mě trestně stíhat nebo zavřít do vězení?“
Čekala mne bezesná noc a brzký ranní přesun z ostrova Phu Quoc na pevninu – jistota je jistota a kritické uvažování radilo vrátit se zpět. Stále bylo menší zlo být na pevnině nelegálně, než zůstat trčet na ostrově z něhož by nebyla možnost odjet vůbec. Navíc, z portu Rach Gia na letiště v Ho Chi Minh je to přímou autobusovou linkou jen 7hod.
Co v takové situaci dělat? Oveřovat informace na ambasádě!
Odpověď zněla: „Víza byla pozastavena těm, kteří na území Vietnamu ještě nejsou a svoji cestu teprve plánují.“
Přišlo jedno velké: „Uf!“
Takže, aktuálně pobývám po hotelích v Ho Chi Minh, v blízkosti letiště i nemocnic a čekám, jak se situace vyvine.
Coronavirus v Ho Chi Minh je problematika, kterou místní mají v povědomí, nic zvláštního se však na místní kultuře (stolování, práce a obecně žití) nemění. Např. na jednom z největších tržišť Ben Thanh Market sice uprostřed nádvoříčka najdete nainstalovaná umyvadla s tekutým mýdlem, dezinfekcí a popiskem „Wash your hands to protect against coronavirus“ („Chraňte se před coronavirem mytím rukou“), obchod tu ale žije stejně jako každý jiný den.
„Čím to je, že se městem nešíří žádná panika?“ Vrtalo mi hlavou.
Ačkoliv prozatím nebyla v Ho Chi Minh vyhlášena povinná karanténa, původně přeplněné ulice se každým dnem více a více vyprazdňují. Místní zůstávají dobrovolně doma. Od soboty 14.3. byla v Ho Chi Minh také preventivně uzavřena všechna kina, masážní salóny, bary a karaoke bary, diskotéky a hospody v centrální čtvrti District 1.
V určitých oblastech Vietnamu jsou uzavřené mnohé turistické památky, některé pouze preventivně, v některých místech, kde se nákaza prokázala, probíhá desinfekce (např. mnohé památky v Hanoii, Hoi An, ostrov Con Dao je uzavřen pro cizince, My Tho, Ha Long Bay, Bai Tu Long Bay, Yen Tu Site, Co To nebo Cam Tham provincie). Vzhledem k tomu, že jsem do Vietnamu vyrazila za cestováním, poznáváním místní kultury a památek, denně se mi tím zužuje seznam míst, kam mohu ještě vyrazit.
Místní se bojí cizinců. Bojí se jejich nezodpovědného chování (turisté ve valné většině nenosí roušku, neudržují doporučený distanc při kontaktu, nepoužívají dezinfekci, která tu je všude veřejně dostupná) a možné nákazy. Pokud nemáte roušku neochotně s vámi komunikují, někteří se otáčí zády. Naopak, pokud vidí, že jste cizinec a roušku máte, ocení to už jen např. mírným přikývnutím na pozdrav. Nově úřady vyhlásily povinnost pro všechny nosit roušku na veřejných místech.
Asiaté obecně jsou zvyklí roušky nosit. Ve velkých městech plných turistů s nikdy nespící dopravou je rouška přes ústa vnímána jako naprostý základ. V současné době pak o to více dbají na to, aby roušky preventivně nosili a stejně tak i cizinci. Při cestě z Phu Quoc, kdy jsem ještě roušky neměla nakoupené, mi v autobosu bez jediného slova věnoval místní jednu ze své vlastní zásoby.
A proč? Prevence. Jednorázovými rouškami sice nechráníte sami sebe před nákazou. Nicméně, pokud jste potenciálním přenašečem, rouškou zamezíte šíření viru kapénkami dál.
Doslova na každém rohu funguje lékárna. V těch frekventovanějších částech Ho Chi Minh jsou bohužel roušky vyprodané, stačí však popojít o pár ulic dál od hlavní turistické třídy, kde jsou roušky bez problém k sehnání. Stejně tak na všech veřejných místech najdete volně dostupnoudezinfekci. V některých fancy podnicích a kavárnách dokonce stojí u vstupu zaměstnanec, který vám otevře dveře a pokynem vám ukáže, abyste si vydezinfikovali ruce. Pokud tak neučiníte, nepustí vás do podniku.
Prevence funguje i „po telefonu“. Protože používám místní telefonní číslo, každý den obdřžím vygenerovanou zprávu, která obsahuje aktuální doporučení a informace – ať to to byl pokyn o registraci nově příchozích do Vietnamu, nebo jen připomínka, jak se preventivně chránit před nákazou.
Když mohu srovnat, jakým způsobem se chovají lidé tady, ve Vietnamu (a mám tím na mysli i obecně, ještě než propukla druhá vlna nákazy, ale i teď v době jejího dění), napadá mě jediné: „ohleduplnost vůči druhým“.
Myslím, že dobrým přirovnáním je např. způsob, jak se ve Vietnamu řídí. Pro nás Evropany představuje vietnamská křižovatka totální chaos. Osmisměrka! To je to správné přirovnání! Ze všech možných stran a úhlů se na vás řítí auta, desítky skútrů, cyklisté a chodci. (Pro pobavení, mrkněte na velmi ilustrativní video https://www.youtube.com/watch?v=zmOVAPxg9v4). Když jsem poprvé v Saigonu přešla čtyřproudovou silnici, hodně, opravdu HODNĚ jsem si oddychla! Dnes už to beru jako běžnou záležitost.
Nicméně, jejich systém funguje. Jak? Na základě ohleduplnosti vůči svému okolí. Sledují ostatní v silnici a troubí, aby dali najevo: „Pozor, jedu a nechci tě zranit!“ A takové uvažování se nese i v duchu nákazy: „Nosím roušku a dezinfikuji si ruce, protože nechci někoho nakazit.“
Musím podotknout, že Vietnamci na mne působí obecně jako velice zodpovědný národ, který se i k samotné situaci staví s odpovědností vůči sobě samým, ale i ostatním..
Naopak mě trochu zpepokojují zprávy tohoto typu, které se šíří na FB. Těžkou soudit, kde je hranice mezi pravdou a online hrdinstvím, když se někdo veřejně chlubí svým sobeckým chováním nebo záměrně ignoruje stanovená doporučení.
Nechci tvrdit, že na základě těchto informací se cítím tady, ve Vietnamu, bezpečněji. Nebo prohlašovat, že tady se rozhodně nakazit nemůžu, narozdíl od právě probíhající apokalypsy v Evropě. Ale ano, dovolím si tvrdit, že s ohledem na zavedená dosavadní opatření, dostupnost roušek a dezinfekce, blízkost zdravotníků a s přihlédnutím na přístup k situaci místních, se tu cítím relativně v bezpečí. SITUACE SE ALE MŮŽE KAŽDÝM DNEM ZMĚNIT, což platí obecně všude po světě. I tady počet případů každým dnem roste, ne však tak markatním způsobem, jako v ČR.
Denně jsem ve spojení s rodinou a kamarády. Doposud ze strany mých rodičů nepadla otázka, zda se dostanu zpět do ČR a já jsem jim za to vděčná. Upřímně totiž sama nevím. Dnes to ještě možné je, ale zítra? Je to jako věštit ze skleněné koule. Na druhou stranu, dokud je situace tady stále klidnější než v ČR, intuice mi radí, abych nepodstupovala cestu přes několik letištních hal a uzavřených letadel. Může se však stát, že Vietnam zítra ráno vyhlásí karanténu, což by znamenalo uzavření i všech hotelů a ubytoven.. asi chápete, kam tím mířím.
Abychom se ale pro dnes neloučili takovými černými vyhlídkami a úvahami do dalších dnů, věřme společně, že se situace celosvětově brzy uklidní.
Tạm biệt!
Leave a reply