ŽÍTKOVÁ
je malá vesnička o pouhých 171 obyvatelích na úpatí Bílých Karpat. Patří mezi kopaničářské obce. Leží na hranicích se Slovenskem,
a jak sami místní říkají, do “Trenčína tenkrác sme měli blíž.” Běžný turista by o ni sotva zavadil pohledem, schovává se totiž mezi kopci a sluncem zalitými stráněmi, ale znalý náruživý čtenář nebo spiritualista považují tohle místo za studnu poznání.
Zajímavý je už samotný název vesnice. Žítková. Základem tohoto označení nebylo žito, které tu v minulosti na úrodných stráních společně s pšenicí, ovsem, okurkami a jinou okopaninou místní pěstovali, ale slovo “žítek” neboli život. Jakoby vesnice představovala malé zlaté zrnko žita v hrsti popela.
Výhled na Čierne
Celá oblast byla v minulosti po celá staletí drsně sužována válkami, nájezdy Turků, Tatarů a život sám o sobě tu nebyl jednoduchý. Svůj těžký úděl nesla obec i kvůli, nebo možná díky, své geografické poloze, kdy byli místní odříznuti od “celého zbytku světa”. Robota tu fungovala o celých 50 let déle (až do roku 1898). Do roku 1948 nebyla v obci zavedena elektřina a do roku 1950 sem nejezdil ani autobus. Zprávy ze světa se sem dostávaly jen velmi zřídka, což bylo také zapříčiněno tím, že místní byli především zemědělci a až do druhé poloviny minulého století valná část z nich negramotná.
Žili v malých chaloupkách z dřevěných trámů spojených hlínou s jednou malou světničkou a prostorem pod střechou “půdou”. Chaloupky byly rozmístěny po celé ploše kopců a žítkovských strání. K sousedům to měli opravdu daleko, stejně tak jako do nejbližší vestice Starý Hrozenkov. Zaujalo mne, že chaloupky neměly komín – to aby lidé nemuseli platit daň z komínu. Pec ve světničce měla vývod do půdního prostoru, kde se kouř rozlýnal a skrz díry ve střeše vycházel ven. Vypadalo to, jako by chaloupka uvnitř hořela, to ale jen paní máma zatopila v peci. Jedna rodina žítkovčářů měla průměrně 7 – 15 dětí a žila pospolitě v chaloupce. Děti neměly svůj pokoj, a tak přespávali na půdě. Kvůli kouři, který proudil do půdního prostoru, se jim však zámožnější děti z okolních vesnic smály, že smrdí jako uzené maso.
Žítkovou ale proslavily především BOHYNĚ. V povědomí lidí jsou už celá staletí, dokonce za nimi lidé, dnes bychom je nazvali jako klienty, dojížděli i z okolních států (Slovenska, Polska, Německa, Rakouska, Maďarska). Co vlastně ale od Bohyní chtěli?
Kdo to ty BOHYNĚ vlastně byly?
A co dělaly?
Před rokem 2012 Žítkovou téměř nikdo neznal. A kdo ji znal, tak většinou jen z řečí. „Naše teta říkala..“ „Sousedka tvrdila..“ „Bába mé báby mi kdysi poudala..“ Však to sami znáte, jak se šíři báchorky a povídky, jak v támhle tom mlýně straší, na kopci za naší dědinou bývala šibenice a v lese pod školou prý kdysi upalovali čarodějnice.
S Bohyněmi ale místní povídačky nabírají jinou atmofréru – byly! Skutečně tam žily a ještě donedávna poslední z nich bohovala. Vlastně, abyste rozumněli, prosila Boha. Prosila ho ve jménu svého klienta o uzdravení, úrodu, peníze, vdavky, dítě. Lidem z roztaveného vosku vlitého do vody ze studánky četla budoucnost a vykládala význam minulosti. Napravovala také zlomeniny a vykloubeniny, léčila nemoci bylinkami a odvary. S čím jste jen přišli, co vás trápilo, s tím pomohla. Avšak, jen lidem s dobrými úmysly a čistým srdcem. Lidem, kteří její pomoc skutečně potřebovali a vážili třebas i dalekou cestu, jen aby Bohyni navštíli a s plnou důvěrou jí své trápení sdělili.
Tady, kde „všude je daleko“ se tak zachovaly prastaré keltské a středověké tradice lidového léčitelství a bylinkářství v příměsi silné křesťanské víry. Intuice, láska k přírodě a pokora k Bohu. Ženy si vědomosti předávaly z generace na generaci po celou řadu století a k bohování byla vedena vždy nejstarší dcera.
Co se stalo tak zlomového roku 2012 mnozí už tušíte – byl vydán román Žítkovské bohyně autorky Kateřiny Tučkové. Ačkoli Žítková již z minulosti status poutního místa nese, intenzita, s jakou lidé v dnešní době na Žítkovou putují, značně stoupla. To se promítlo i do současné podoby místa – louky jsou oplocené, místní uzavření do svých starostí a slovo turista zde nese spíše stigmatizující nádech.
Dnes už na Žítkové Bohyně nepotkáte (nebo možná ano, ale nedají o sobě znát. 🙂 ) a ani jejich domky už nestojí. Až na jeden jediný. Dům Irmy Gabrhelové, do nedávna ještě poslední žijící bohyně. Bohyně sice za malou úplatu od svých svěřenců měly svá obydlí mnohdy větší a lepší než ostatní místní, chalupy z hlíny a dřeva ale doslova „padaly jako domečky z karet“. I to však můžeme vnímat jako místním symbolem težkého života a jeho pomíjivosti. Dům pro kopaničáře neměl přílišný význam, naopak mnohem podstatnější majetek představoval dobytek.
Dům Irmy Gabrhelové najdete nad Žítkovou v části Čierné, na kopci s výhledem na Starý Hrozenkov. Dnes slouží dům jako muzem Poslední žítkovské bohyně a pokud jej chcete navštít, vyhraďte si pro výlet víkend – jindy totiž otevřeno není. Na pozomku ani v domě není dovoleno fotit, ale spoustu fotek i informací najdete na stránkách muzea.
Abych se přiznala, docela dlouho mi trvalo, než jsem sama v sobě zpracovala pocity, jak na mne Žítková působí. Žítková je místo magické, mystické, bájné a energie jím proudící jsou neskutečně silné. Když zavřu oči vybavím si kopce zalité zlatem.
Co mne ale nejvíce zdrželo od napsání tohoto článku, byl pocit z návštěvy domu Irmy, resp. z toho, co po něm zbylo. Nepopsatelně jsem se na prohlídku domu těšila, ale během jeho návštěvy ve mne něco vyvoválo pocit neklidu, bouřlivosti a nespokojenosti, možná až vzdoru. Jako by mi něco svíralo plíce a já se nemohla zhluboka nadechnout. Nerozumněla jsem své smíšené reakci. Vždyť jsem se tolik těšila na tohle osobní poznání a najednou celou prohlídku prožívám tak rozporuplné emoce a sama na sobě vidím, jak reaguji na výklad odtažitě, s vnitřními zábranami, až umíněně, že takhle to přece vidět a slyšet nechci.
Dnes už vím, co se ve mne odehrávalo, co mi v domě vnitřeně napovídalo, intuitivně příčilo a vyvolávalo vzdorovistost. Komerčnost a prodejnost – to, co z poutního místa udělal současný majitel. A znovu, když tyto řádky píšu, se ve mne rodí rozporuplné pocity – na jednu stranu je obdivuhodné, jak dokázal dům opravit a jak se k historii místa postavil, aby neupadlo v zapomnění a prach minulosti. Na druhou stranu mu ale sebral nevinnost, čistotu a grácii s jakou místo žilo roky a desetiletí – genius loci se rozplynulo za novou vstupní brankou, opravenou fasádou a přemístěným nábytkem. Bylo rozfoukáno prázdnými navoňanými slovy, které měly přidat na důležitosti a mimořádnosti, již místo samo o sobě nepotřebuje.
Zvláštní, jak smíšené pocity ve vás může vyvolat místo. Místo, které neznáte, kam, jste poprvé v životě vstoupili, kde jste nikdy nebyli – nebo je tomu snad jinak?
Rozhodně doporučuji návštěvu Kopanic – se vší úctou a pokorou k přírodě, soukromí místních a tradici. Je to silný žážitek a o co víc, sami si uděláte na sklonku Bílých Karpet obrázek o tom, jak se tu kdysi žilo, žije a „žítek“ bude plynout dál. S bohyněmi nebo bez nich..
Leave a reply